Čím by byl příběh bez postav, o čem bude vypravěč vyprávět, nebude-li mít hrdinu, s čím se ten bude potýkat, když nebudou nepřátelé, a proč by je bil, nebude-li dívka, již je třeba zachránit? Příběh bez správného obsazení nebude zajímavý, a proto je třeba do prázdných míst vložit role. Některé z nich budou mít ve svých rukou hráči, ale za nitky těch ostatních taháš ty, coby Pán jeskyně. Čím více se toho o bytostech naučíš, tím uvěřitelnější budou postavy ve tvém fantaskním dobrodružství. Neber to na lehkou váhu, protože hráčské postavy se stále budou s někým nebo s něčím setkávat.

Základní věci o vytváření a používání bytostí se můžeš dočíst v Příručce Pána jeskyně v částech Tvorba světa, Tvorba dobrodružství, Vedení hry a Bestiář. Pokud jsi příslušné kapitoly nečetl, vrať se k nim, poznatky v nich obsažené se ti mohou hodit.

Bytostí nazýváme vše, co má animu života, astrální animu nebo artificiální animu. Skupina bytostí tedy začíná u rostlin, které mají většinou jen animu života, pokračuje přes vyšší živočichy a nemrtvé s astrální animou až po samotné démony, jež si stvořili vlastní tělo. Bavit se o démonech připoutaných do předmětů jako o bytostech má smysl jen v případě, že svým chováním připomínají živoucího tvora. Nic nevylučuje to, že kouzelný meč nemůže být bytostí, pakliže třeba mluví, létá a rozhoduje o svém konání.

Při přípravě nestvůr učených jen k boji není potřeba mít rozmyšleny charakterové vlastnosti, protože ty se obvykle ve hře vůbec neprojeví. Naopak u cizích postav je třeba mít alespoň hrubě zmapovanou jejich duši. Hodí se vědět, které informace ta která cizí postava má, a také mít přehled o jejích zájmech a cílech. Protože se cizí postavy nevyskytují ve hře tak často jako hráčské postavy, není nezbytné vytvářet jim celý charakterník. Přespřílišná pečlivost pak hraničí se zbytečností. Na druhou stranu je dobré přípravu neodbýt.

Mezi tím, koho hráči považují za přímého nepřítele, jehož je nutno okamžitě zabít, a cizí postavou, se kterou je třeba jednat, není zase takový rozdíl. Z velké části záleží na tom, jak je bytost hráčům v příběhu představena. Kolikrát stačí dát někomu jméno a přestává být prostou nestvůrou. Přibudou-li k tomu ještě nějaké vazby (rodina, přátelé, cíl), vytvářejí si hráči k takové bytosti vztah (a v návaznosti na to i jejich postavy). Jakmile mají hráči a postavy k něčemu vztah, nejednají bezmyšlenkovitě a ze zdánlivého nepřítele nebo neutrálního vesničana se stává uvěřitelná cizí postava, nad kterou není tak jednoduché vyřknout ortel smrti.

Dát život propracované postavě není jednoduché. Hráči si postavy tvoří jen několikrát, zato ty jako PJ jich za život musíš vymyslet spousty. Těžko je v tvých možnostech, abys měl pro každou postavu ve hře vypracovaný samostatný charakterník. Obvykle bývá problém cizí postavy od sebe odlišovat, aby hráčům nepřišly stále stejné. Přestanou-li ti docházet nápady a už ani filmy, knihy a hry tě neinspirují, začni si všímat lidí kolem sebe. Tam se totiž skrývají všichni ti zatrpklí obři, zbabělí lovci i upovídané křišťálové lebky.

V této příručce nejsou povolání u bytostí uvedena, ale je dobré vědět, že jsou v charakteristikách započítána. Prakticky všichni vyšší tvorové mají nějaké to povolání. U cizích ras jsou povolání hodně podobná těm z PPH, u zvířat se lehce odlišují a u rostlin jsou velmi obtížně představitelná. Povoláním nemyslíme jen vymezený směr, jaký nám ukazují pravidla DrD+, ale všechna možná různá zaměření. Kupříkladu obr Servác má povolání obr lidožrout, kamenný troll je kuchař a vlk se zdokonaluje v povolání stopaře a lovce. Bylo by tedy mylné myslet si, že jiná povolání než hráčská jsou méněcenná. I řezbář, provazník nebo šašek mají svá povolání a mohou v nich dosáhnout té nejvyšší 21. úrovně. Úměrně tomu se jim také zlepšují vlastnosti a schopnosti.

Svou úroveň nemusejí mít jen bytosti s duší, ale i démoni. Za jistých okolností může být každý jedinec na jakékoliv úrovni. Na jednu stranu je to dobře, protože příslušníci jednoho druhu nemusejí být stejní. Hráči si proto nemohou být jisti, co proti nim stojí. Když porazí jednoho vlka, neznamená to, že toho příštího porazí také, protože ten může být o několik úrovní výš, a tedy mnohem silnější. Hra tímto získává na realitě, protože i v našem světě není vůbec jednoduché říct, kdo proti nám stojí, vždy se můžeme jen domnívat. Na druhou stranu klade taková variabilita nároky na PJ, který se musí naučit odhadovat sílu svých bytostí. Pro udržení dobré hry je třeba dobře volit nebezpečnost nepřátel. Jednou se hodí slabí, jindy postavám rovní a někdy protivníci mnohem silnější. Je důležité, aby ses naučil pracovat s čísly charakterizujícími sílu bytosti a připravil tak hráčům překážky přesně podle svých představ. Uvědom si také, že zvláštní vlastnosti, zranitelnost, vybavení a podobně mohou hru také velmi ovlivnit. Ze začátku hraní není jednoduché se v pravidlech natolik orientovat, ale brzy jistě získáš rozumný odhad. Naneštěstí budeš ten odhad potřebovat. Chceš-li, můžeš zapomenout na čísla a přizpůsobovat sílu nepřátel situaci. Nepouštěj se však do takového hraní dřív, dokud nebudeš mít jasno, že víš co děláš.

Při běžných setkáních s prostým, pro příběh nedůležitým, člověkem se dá postupovat různě – obvykle dle herní nálady. Někteří hráči si vyloženě užívají smlouvání o ceně postroje pro koně, jiní takový rozhovor přejdou, protože jej nepovažují za důležitý. Každopádně je dobré zamyslet se nad zábavností obou variant a vybrat si pro danou situaci, jestli rozhovor sehrajete, nebo nikoliv.

Dochází-li ke konfrontaci mezi dobrodruhem a obyvatelem, hodí se občas vědět, na jaké úrovni ten který obyvatel je. Opět musí přijít na řadu tvůj odhad na základě dvou kritérií. Jednak záleží na tom, na jaké úrovni jsou průměrně okolní obyvatelé, a jednak je důležité, co se ti zrovna jako PJ hodí. Průměrná úroveň obyvatelstva se odvíjí od toho, jak moc hrdinský svět chceš mít. Různým hráčům vyhovují různé světy.

Pokud hrajete svět temného středověku, kde je hlad a mor na denním pořádku, odpovídá obyvatelům 1. až 2. úroveň. Obyvatel na 5. úrovni obvykle očividně převyšuje ostatní. V takovém světě jsou první úrovně pro postavy velmi těžké, ale velmi rychle se mohou stát hrdiny. Pomyslná heroičnost světa je vysoká, protože postava na 10. úrovni je opravdu mocným hrdinou.

Oproti tomu stojí druhý extrém. Svět, kde hrdinské činy jsou denním chlebem, na patnácté úrovni je kdejaký strážný u brány a na poli už nikdo nedělá, a když, tak pěstuje výhradně drahé exotické koření a zlatá jablka. V takovém světě se hráčské postavy snadno ztratí.

Oba světy mají své kouzlo a své možnosti, pokud se umějí dobře zahrát. Většinou spadají Pánové jeskyně a hráči někam mezi tyto dva extrémy. Podle toho, které hranici se blížíte více, má běžné obyvatelstvo nižší, respektive vyšší průměrnou úroveň.

Potřebuješ-li pro svůj příběh postavy nějak materiálně obohatit nebo je prostě penězi odměnit za poražení nepřítele, vždy přemýšlej, co a v jakém množství může ta která bytost mít u sebe. Ze zvířat bude využitelná možná kůže a drápy, z některých výjimečných bytostí různé ceněné části těla. Hráčským postavám podobné bytosti, tedy cizí rasy, nemrtví a podobně u sebe často něco nosí. Obyčejnými osobními věcmi počínaje, přes zbraně, penězi a různými cennostmi konče.

Neměl bys hráčům bez jejich vlastního zájmu říkat, co která bytost má u sebe. Budou-li chtít něco najít, musejí jí prohrabat kapsy, vysvléknout brnění nebo odepnout náhrdelník.

Některé bytosti nemají své věci u sebe, ale někde je skrývají; například ve svém doupěti. Rozumné bytosti si majetek schovávají nebo jej zamykají.

Jaké rozmanité předměty mohou postavy u bytostí najít, rozhodne tvá fantazie. Mysli jen na to, aby vše dávalo smysl a aby věci, které se postavám dostanou do rukou, měly pro hru využití a „nerozbíjely“ ji.

Některé prvky této kapitoly budou od tebe vyžadovat značnou kreativitu a hlavně umění odhadnout své schopnosti a náladu hráčů. Je třeba zvážit, kam až chcete ve hře zajít, ale hlavně je důležité se toho nebát.

Vidíš, že je kolikrát dobré demonstrovat sílu dříve, než dojde k setkání. Autority nemusejí být jenom silové, ale také rozumové. To znamená, že je někdy potřeba hráčské postavy uchvátit i rozumovými a vědomostními schopnostmi. Stejně tak dobrý charakter nebo vztahy cizí postavy nedovolí postavám chovat se k ní jinak, než je vhodné a pro ně výhodné.

Chceš-li hrát velmi moudrou postavu, měl bys být intelektuálně mnohem více na výši, než jsou hráči, a opravdu jim moudře odpovídat. Družin s takovým PJ je ale málo. Daleko častěji je PJ zhruba stejně rozumný jako jeho hráči, a tak u nich těžko vyvolá důvěru ve „vyšší inteligenci“ jím hrané postavy. Neslušní hráči se snaží PJ přechytračit, jen aby mu dokázali, že nemá na to, aby moudrou postavu hrál. Proto je vhodné mít oproti nim navrch. Jako PJ si připrav dostatek informací o daném kraji, o problému, který hráči zrovna řeší, a něco o věcech, jimž postavy hráčů vůbec nerozumějí. Moudrost jde tedy ve hře z velké části nahradit vědomostmi. Navíc, jako PJ můžeš předvídat, na co se tě budou hráči za své postavy ptát, a dobře se na to připravit.

Přidáš-li do výrazu zvířete i něco ze své mimiky obohacené kupříkladu o cvakání zubů, bude tvůj projev nepochybně zajímavý. Vážně se pokus využít možností své tváře a připrav hráčům pár zvířecích grimas. Budou-li tví hráči na takový způsob hry naladěni a ty to po několika nezdařených pokusech nevzdáš, za čas jistě najdeš krásu v takovém oživení vyprávění.

Neměli bychom ovšem zapomenout na to nejdůležitější a pro mnoho zvířat nejklíčovější. Dračí doupě Plus je jedno velké divadlo, a proto by bylo škoda si zvířata nezahrát opravdu celým tělem. Chce to hodně si všímat, jak se ta která zvířata chovají a pak zkusit jejich pohyby napodobit. Je to dobrý prostředek, jak na hráče zapůsobit nějakým pro příběh nebo atmosféru důležitým zvířetem. Neboj se třeba zahrát pohyby vlka, který se opatrně plíží, aby zakousl čarodějčinu kočku. U některých příšer se přímo vybízí, abys je pořádně zahrál.

Bez nějakého talentu a cviku může tvé snažení vypadat směšně a bez shovívavých hráčů bývají začátky těžké. Když to ale nevzdáš, mohou ti být odměnou silné zážitky z atmosférického hraní. Hráči přeci jen budou mít pocit větší hrozby, když uvidí, jak je hlídací pes rozkročený, štěká a vrčí, než když jim tu samou situaci popíše PJ. Je třeba mít dobrou družinu a přístupné hráče, pro které bude takové hraní zábavou. Pokud vám toto nebude vyhovovat, zkuste hru obohatit jinak.

Těchto postupů používej jen tam, kde se hodí. Nemusíš bečet jako koza babky kořenářky, ke které si dobrodruhové přišli vyléčit rány.

Ten úplně nejčastější smysl, který při hře používáme, je sluch. Hráči hlavně poslouchají vyprávění PJ a všechny zvuky kolem (ať již jsou nebo nejsou součástí hry). Příšery také vydávají zvuky, a to kolikrát dosti intenzivní, a proto by neměly být jejich hlasové projevy opomíjeny. Jde o tutéž tvorbu zvuků jako u zvířat, takže se tím více zabývat nebudeme.

Dalším velmi důležitým smyslem je zrak. Hráči pozorují PJ – jeho zevnějšek (kostým) a jeho gestikulaci a vůbec všechny pohyby. Stačí jednoduchá rekvizita, jakou je třeba kus hadru, aby si PJ vytvořil „kostým“, který doplňuje jeho vyprávění o příšeře.

Hadr může nahradit spoustu různých částí těla příšer. Pro příklad, další z velmi použitelných věcí je opasek od kalhot, který se dá použít jako chapadlo nebo ocas. Z těch složitějších a nákladnějších rekvizit se můžeme zmínit o maskách, kompletních kostýmech nebo doplňcích, jako jsou upíří zuby, případně prosté pařáty.

Než zrak opustíme úplně, ještě se zmiňme, že je to nejvyužívanější lidský smysl, a pokud jej hráči vezmeme, znejistí, ale co je důležitější, soustředí se na jiné své smysly. Stačí říct jen tu kouzelnou formuli: „Zavřete všichni oči.“ a hra je zase o kousek zajímavější. Ptáš-li se, jak si herně takové oslepení u hráčů vynutit, je odpověď jednoduchá. Zařiď, aby k setkání došlo v úplné tmě, nebo použij bytost, která je neviditelná, anebo hráčské postavy opravdu oslep (přílišným oslněním ostrým světlem, nemocí, jedem a podobně).

Další důležitou vlastností je hmat a citlivost kůže na dotek a rozdíly teplot. Toho všeho se dá využít, záleží jen na dostupnosti rekvizit a na tom, co všechno hráči snesou. Někomu velmi vadí, když mu na kůži ulpí rozfoukaná mouka nebo se ho dotkne ptačí peříčko, jiný snese i odporný sliz, který si PJ připravil pro scénu se slizovcem.

Honza v této scéně využil všechno, co jsme si tady zatím popsali. Nechal hráče zavřít oči (zrak), protože jsou v temné kobce, šeptal jim do ucha (sluch) a šimral je coby duch hedvábným šátkem (hmat).

Jistě tušíš, že nám ještě zbývají dva smysly – čich a chuť. K využití těch je potřeba speciálních případů a mít opravdu nachystané rekvizity.

Nápaditosti se meze nekladou, ale vždy je třeba myslet na to, že by se to nemělo přehnat. Takový stříkanec umělé krve je zábavný jen do té doby, než si hráči vyslechnou kázání od svých rodičů, kteří potom musejí to oblečení prát. Jako PJ se neboj oživovat hru tímto způsobem, ale snaž se vše domyslet.

Pokud nevyužíváš rekvizit, neměl bys na smysly zapomínat při popisu. Snaž se hráčům popsat, co a jak jejich postavy vnímají. Velký a často dostatečný účinek na hráče má, když jim popíšeš, jak cítí pach shnilého masa, jak jsou stěny na omak slizké a chladné a vlhká podlaha klouže.

Budeme-li uvažovat, že valná většina z těchto tvorů je jen výplodem fantazie, naskytne se otázka, kde, proč a jak vůbec pověsti o nich vznikaly.

Nevzdělaní lidé byli často pověrčiví a věřili spoustě lží, nad kterými by se nynější člověk jen pousmál. Proto byly různé zvěsti považovány za pravdivé a šířily se světem. Každý si občas něco přidal, něco uhladil a předal dál. Kolikrát se různé zprávy setkaly a potom se našli tací, co se snažili nalézt tu nejvěrnější „pravdu“. A tak se utvářel náhled na nějaký mýtus v určité kultuře. Když pak křesťanští kněží začali sepisovat své bestiáře, měli spoustu materiálu, který do nich mohli zapracovat.

Díky vyprávění příběhů a sepisování bestiářů o bájných tvorech máme dnes zase my spoustu inspirace pro fantasy žánr, který v podstatě z mytologie a folklóru vyšel.

Zamysleme se ale nad tím, jak by bájesloví vypadalo, kdyby mýtičtí tvorové opravdu existovali. Takové bytosti někde žijí, něčím se živí a někde po smrti zanechají své kosti. Lidé ve středověku byli pověrčiví, nikoli však hloupí. Dovedli si spočítat stavy zvěře v panském lese a počet kusů v ovčím stádě. Věděli mnoho o přírodě, znali léčivé byliny a s lesní zvěří se setkávali téměř každý den. Proto se dá předpokládat, že kdyby existovali nějací prazvláštní tvorové, nejspíš by naši předkové našli spoustu důkazů o jejich přítomnosti.

V takovém případě by nešlo o mýtus, ale o fakt. Takoví tvorové by pak nebyli ničím zvláštním. Vždyť vlk je pro vesničana a jeho stádo velké nebezpečí. Je rychlý, chytrý a hladový. Tato charakteristika se příliš nevymyká spoustě fantastických nestvůr, a přitom lidé vymysleli vlkodlaky – ještě rychlejší, prohnanější a hladovější.

Co by ale vzniklo, kdyby vlkodlaci doopravdy existovali? Lidé by se jich báli stejně jako vlků a ze strachu by začaly kolovat historky o ještě strašlivějších tvorech, než jsou nějací uslintaní vlkodlaci. Teoreticky by se jen posunula měřítka lidských představ o „opravdu nebezpečném“ tvoru.

Zajímavé je, že téměř vše, s čím se lze v mytologii setkat, vychází z nám známých zvířat. Slýcháme o velkých vlcích, čteme o kouzelných kancích, vyprávíme o gryfech a pegasech. Jsou to všechno tvorové stvoření primárně z obyčejných zvířat. Kdyby taková stvoření vážně existovala, nebavili bychom se v dnešní době o jednorožcích, ale o dvacetirožcích.

Nevěs hlavu, to co jsme zde napsali, neznamená, že nemůžeš mít ve svém světě mýty podobné těm v různých kulturách našeho světa. Chceme ti jen ukázat, jak to vše spolu souvisí.

Zajímáme-li se o mýtus, nesmíme opomenout fakt, že nejvíce bájí vzniká z nepoznaného a nebezpečného tajemna. Lidé se nejvíce bojí toho, co neznají a o čem si nedovedou udělat představu. Spoustu dnes známých přírodních jevů přisuzovali nadpřirozeným silám, které zosobňovali do podob různých bytostí.

Je zbytečné věnovat přílišné úsilí charakteru a číselným hodnotám kdejakého obchodníka ve městě, kterým družina pouze projede a zastaví se tu nanejvýš na oběd. Ve větší šíři to znamená, že pokud hrajete dobrodružství jen na jeden večer, a to ještě v podzemí, stačí k tomu jen příprava bytostí, které se tam bezprostředně vyskytnou. Pro tuto chvíli není důležité vědět, kde v kraji žije ta která rasa, nebo jaká je populace vysoké zvěře v severním lese. Potrpíš-li si na přesné údaje, připrav si je, ale čiň tak s rozmyslem, aby ses neokradl o příliš mnoho času, který ti pak bude chybět třeba k vytvoření rekvizit (mapy, dopisy). Ty totiž hru podpoří mnohem více než spousta kostlivců s číselně jedinečnými vlastnostmi.

Pokusíme-li se tuto myšlenku obrátit, dojdeme k závěru, že je dobré koncipovat příběhy úměrné času, který máš na přípravu. Budou-li dychtiví hráči chtít hrát okamžitě, nepouštěj se do věcí, jako jsou kupříkladu intrikánské společnosti královského dvora, kde je důležité mít všechno dobře provázané. Necháš-li postavy bezcílně běhat ve městě, o kterém ty vlastně víš jen to, že je všechno třeba teprve vymyslet, budou se jen potloukat. Pokud nemáš velkou schopnost improvizace, bude znát špatná kvalita hry. Daleko přínosnější bude nějaké komornější dobrodružství, s pár bytostmi, které dokážeš bez problémů uřídit. Hra pak není na PJ tolik náročná a bytosti v ní jsou uvěřitelnější.

Přestože tato možnost zatím není nikde v pravidlech popsána, mohou existovat zbraně, které zraní i bytosti odolné právě vůči mechanickým zraněním. Jedná se o zvláštní, a hlavně vzácný případ magických zbraní. Jako PJ bys měl vědět, že démonů v astrálních sférách je nespočet druhů s ještě více schopnostmi. Právě někteří démoni dovedou dát zbraním moc potřebnou ke zranění bytostí obyčejnými zbraněmi nezranitelných.

Aby mohla postava zvíře zkrotit, musí na něj nejdříve úspěšně nasednout (viz PPH, kapitola Pohyb a únava, sekce Jiné druhy pohybu, odstavec Ovládání zvířete). Následně se pokusí zvíře zkrotit. O kolik bodů sníží postava Vzpurnost zvířete, zjistíš následovně:

Je-li Snížení vzpurnosti záporné číslo, jedná se o ne­ úspěch, podobně jako u hodu na ovládání zvířete se všemi jeho následky. Dále postupuj podle pravidel pro Ovládání zvířete v PPH.

Při opakovaném krocení ber vždy Vzpurnost zvířete ještě před všemy pokusy o zkrocení.

Na prvním stupni dokáže postava krotit jen zvířata pohybující se po zemi, na druhém stupni i létající zvířata a na třetím stupni může krotit jakékoliv jezdecké zvíře. Poznáš je tak, že má ve svých parametrech uvedenu Vzpurnost.

Síla a Obratnost jsou označeny tučně, jedná se tedy o hlavní vlastnosti.

Mimo pěti základních mohou mít bytosti v Bestiáři i nějaké jiné smysly, které postavy běžně mít nemohou. Takovýto smysl bude zapsán jako poslední.

U cizích ras udáváme hodnotu Obrany, která je popsána v PPH.

U bytostí, které mají na sobě zbroj, ještě k číslu Ochrany přičti Ochranu zbroje.

U bytostí, které jsou schopny nosit zbraň, není uvedeno konkrétní číslo, ale Zranění zbraně. V takovém případě postupuj podle zbraní v PPH.

Za některými údaji můžeš nalézt závorku s takovýmto zápisem: „(+O 2)“. To znamená, že všechna zranění z přebytku ohně se násobí dvakrát. Toto násobení se samozřejmě provádí až po odečtení Ochrany zbroje.

Výšku bereme od země až po nejvyšší bod (většinou je to hlava). Délkou je pak vzdálenost od čenichu k ocasu (má-li nějaký). Obecně platí, že jde o nejdelší vertikální a horizontální rozměr.

Vzpurnost udává, jak obtížné je při jízdě nebo letu zvíře ovládat. Vyplývá hlavně z toho, jak nerado zvíře je, když si je někdo osedlá. Navíc také závisí na tom, jak obtížné je na něm jezdit. Například ovládání tvrdohlavého osla může být stejně těžké jako ovládání výborně cvičeného závodního koně.

Udaná hodnota Vzpurnosti přísluší zvířatům, která prošla výcvikem a na jezdce jsou zvyklá. Vzpurnost divokých nezkrocených či neochočených zvířat je o +10 až +12 vyšší, divoká zvířata se nenechají jen tak osedlat. I některá ochočená nikomu nedovolí na ně nasednout.

Za hejno považujeme skupinu většího množství zvířat malého vzrůstu. Při boji je zbytečné uvažovat jednoho jedince příslušného druhu, který sám o sobě není schopen hráčské postavy příliš ohrozit.

U tvorů, kteří vytvářejí hejna (ptáci, včely, krysy), budou místo běžných údajů pro boj uvedeny tyto údaje:

Úroveň 1 tedy vyjadřuje velmi mladého, téměř dospělého jedince. Dospělý odpovídá spíše úrovni 2, fyzicky vyvinutější jedinci pak budou mít úroveň 3, vůdce zvířecí smečky skoro 5. Vyšší úroveň pak mohou mít inteligentní nestvůry, které se stejně jako postavy specializují v jednom z povolání, nebo opravdu výjimeční jedinci, kteří se však vyskytují jen velmi vzácně.

Nezapomínej na to, že tak jako je podstatně méně dobrodruhů než rolníků, je méně šamanů než kanibalů a méně silných vůdců než obyčejných vlků. Maximální možná úroveň je stejná jako u postav – 21, ale těch, kteří jí dosáhli, je na světě opravdu poskrovnu.

Teoreticky může být každá bytost z Bestiáře na kterékoliv úrovni mezi první a jednadvacátou. U zvířat je úroveň jasná, u magických tvorů už to není tak jednoduché. Protože i bytost tvořená démonem má svou úroveň odpovídající astrální sféře, ze které pochází, může být různě silná. Démoni se však již nedokáží vyvíjet a postupovat po úrovních. Úroveň se tedy určí jen při vzniku bytosti ve fyzickém světě a pak se již dál nezvyšuje. Podobně je tomu u nemrtvých. Těm zůstává úroveň podle démona, který v nich sídlí, anebo podle úrovně duše z doby, kdy byl nemrtvý ještě živý. V obou případech se již nemůže dál zlepšovat a úroveň už mu zůstává.

U těch druhů, kde je místo čísla nějaké vlastnosti pomlčka (—), je daná vlastnost prakticky natolik nevyužitelná, že ji u nestvůry ani neuvádíme. Pokud taková nestvůra postupuje na další úroveň, používej obvyklá pravidla s tím, že při některých přestupech (podle toho, kolik vlastností je proškrtnutých) se žádná vedlejší vlastnost nezvýší. Je to z toho důvodu, aby například nestvůry jen se třemi použitelnými vlastnostmi nesílily dvakrát rychleji.

Mění-li se vlastnosti, mění se i některé další hodnoty, které na nich závisí:

Za každé dva body, o které se zvýší Síla nebo Obratnost, zvyš Rychlost o 1.

Kdykoliv se bytosti změní Zručnost, o stejnou hodnotu oprav i všechny Smysly.

Za každý bod změny Obratnosti změň BČ (resp. Boj) o 1.

Za každé dva body, o které se změní Obratnost, změň ÚČ a OČ (respektive Útok a Obranu) o 1.

Při změně Síly změň o tutéž hodnotu Odolnost, za 2 body zvýšení Síly nebo Vůle zvyš o 1 Výdrž.

Díky tomu můžeš vnímat atmosféru, kterou ta která bytost kolem sebe vytváří. Popisy některých setkání přímo vybízejí k realizaci v nějakém dobrodružství. Jejich účelem je probudit v tobě fantazii a ukázat, jak různě se dají bytosti použít. Někdy je krátký příběh obyčejný a ukazuje bytost v klasickém prostředí a běžném světle. V této knize však nalezneš i setkání, v nichž budou situace, které by tě třeba ani nenapadly. Setkání často rozvíjí myšlenky napsané v Popisu do rozměru použitelného v dobrodružství. Někdy se dá na těch několika větách založit celý příběh, ale většinou je použiješ jen jako jeho součást. Výjimečně text popírá některé skutečnosti ve vlastním popisu, nebo dokonce nějaká obecná pravidla. To proto, abys jako PJ zkoušel věci přetvářet a používat cizí myšlenku k vytvoření bytosti podle vlastních představ. Čiň tak s rozvahou, ale neboj se toho. Nebude-li se ti v Setkání něco zdát, není to pravděpodobně omyl, ale nejspíše záměr. Pohraj si s různými představami o bytostech a hledej náměty pro své příběhy.

Budeš-li číst pozorně, uvidíš, že zde nastíníme i použití nějakých zvláštních schopností, které bytost má. Ukážeme ti, že nestačí jen hodit kostkou podle popsaného mechanismu. Všechny schopnosti se nějak projevují, přestože v jejich popisu nemusí být přesně napsáno jak.

A v neposlední řadě si jistě všimneš toho, že mnohé bytosti, u kterých bys to ani nečekal, jsou v Setkání vyobrazeny jako osobnosti, nikoliv jen jako řadoví příslušníci svého druhu.

V Setkáních se budeš seznamovat se střípky příběhů různých postav ze světa DrD+. Jednotlivá Setkání na sebe však nenavazují ani netvoří časově seřazenou příběhovou linii. Po přečtení této knihy se ti však jistě podaří z kratičkých epizod složit celé příběhy některých postav.

Podíváme-li se na hlen zblízka, zjistíme, že je to spousta malých tvorečků. Jsou to živé houby, tvořící kolonii. Jak lezou jedna přes druhou, celý hlen se posunuje. Cítí-li kořist, všechny se nahrnou na jedno místo a hlen vlastní vahou spadne. Tam začnou houbičky hodovat. Zelený sliz, který vytvoří, je jim potravou a také se v něm mohou úspěšně množit. Čím více potravy hlen spořádá, tím více se zvětšuje.

Hlen nemá duši, proto nepostupuje po úrovních.

Dokud není rozsekaný na třísky, nedá si keř pokoj a snaží se kořist udržet za každou cenu. V jednom kole může keř zaútočit na tolik soupeřů, na jaké je úrovni.

Protože země, ve které je zakořeněn, už pro něj nemá potravu, žije ze životní síly okolních stromů. Když je vysaje docela, nezbude mu jiná možnost, než požírat kolemjdoucí živé tvory.

Téměř vždy se zvířata chovají podle svých základních instinktů, nedokážou přemýšlet jako člověk. Na druhou stranu nejsou nijak hloupá, jinak by ve věčném boji se smrtí prohrála. Jsou sama přizpůsobena svému okolí tak, aby byla co největší šance na přežití. Kolikrát i velké šelmy před člověkem raději utečou, než by riskovaly poranění. Zvířata většinou sama neútočí, nejsou-li ohrožena nebo hladová. Když už ale k boji dojde, mnohá z nich dovedou být opravdu nebezpečná.

Svět DrD+ je oproti našemu světu bohatší nejen rozmanitostí druhů, ale také počtem zvířat. Setkání se zvířaty jsou v DrD+ na denním pořádku a obyvatelé dobře znají živočichy ze svého okolí. Proto jsou životy zvířat často základem kultury – zvyků a slovesnosti.

Ve fantasy světě se vyskytují i zvířata v našem světě neznámá, a přitom nejde nijak zvlášť o bytosti, kterými je třeba šetřit, protože mohou být pro některý kraj zcela přirozená. Mezi takové mohou patřit i živočichové nám známí, nicméně v jiných velikostech, než jsme v našem životě zvyklí (obří krab, štír). Výskyt takových tvorů se jistě odrazí v životě obyvatelstva žijícího v jejich blízkosti. Například v kraji, kde žijí velcí štíři, budou obyvatelé umět vyrobit lék na štíří jed, vybavením každé domácnosti bude stolička ze škorpióních nožek a nůž z klepeta.

Stejně jako v našem světě existují druhy velmi vzácné. Můžeš toho využít a přiřknout jim nějaký zvláštní význam. Mohou být třeba přítelem lesní bytosti, mazlíčkem výjimečné cizí postavy nebo poslem boha. Vzácná zvířata lákají trofejechtivé lovce a i postavy se mohou v dobrodružství snažit o ulovení nějakého ne zrovna hojně se vyskytujícího kusu. Proti tomu mohou stát ochránci lesa, kteří zvíře bedlivě střeží. Hned vzniká střet zájmů a námět na dobrodružství.

Nemělo by se ani zapomenout na lidské bytosti zakleté do zvířete. Mýty jsou plné příběhů, kdy byl někdo za trest (případně za odměnu) proměněn ve zvíře.

Had se zakousne do své oběti, ovine ji smyčkami svého těla a pak stáhne svaly a drtí v sevření tělo své kořisti. Aby mohl had provést tuto fintu, musí úspěšně zaútočit, tj. zranit oběť alespoň za jeden bod zranění. Následně se kolem něj omotá a během dalších kol se bude stále stahovat a působit tak oběti zranění:

Oběť si od zranění odečítá Ochranu. Oběť má možnost se ze sevření vymanit. Jedná se o hod na porovnání:

Velká zvířata (slon, nosorožec) využívají v boji své váhové převahy a snaží se s rozběhem narazit co největší silou do nepřítele. V rámci této finty se zvíře rozběhne sprintem k nepříteli. Po nárazu obvykle ještě pokračuje v pohybu až tak daleko, jak dokáže behem kola dosprintovat. Zvíře útočící nárazem má v tomto kole postih −4 k Útoku i k Obraně, ale zranění, které způsobí, je mnohem větší.

Má schopnost vykloubit si vlastní čelist, aby mohl polykat opravdu velkou kořist. Dobře rostlí hadi do sebe dostanou i lecjakého kopytníka. Taková potrava vydrží hroznýši na hodně dlouho, proto je velká pravděpodobnost, že bude při setkání s dobrodruhy nasycený. To se pak líně povaluje a plazí se jen velmi pomalu. Často je na jeho těle vidět hrb, způsobený velkou kořistí v hadím žaludku. Sytý hroznýš je krotký, ale hladový může být, zvláště pro osamělé postavy, velkou hrozbou.

Kůže z hroznýše se dá použít k výrobě mnoha užitečných věcí a hadí maso je velmi chutné. Hroznýše lze i chovat. Ochočený není nebezpečný, naopak své blízké chrání. Velký had v domácnosti zabíjí všemožné hlodavce a drží ostatní hady v uctivé vzdálenosti od příbytku. Někteří majitelé hroznýše se nezdráhají hada vložit do kolébky, aby chránil nemluvně.

Je obecně známo, že hyena je mrchožrout. Díky silným čelistem a odolnému žaludku dokáže sežrat celé zvíře. Kosti, kůže, kopyta ani rohy nepřijdou nazmar. Hyenám obyčejně nestačí jen přiživování se na cizí kořisti. Loví i samy, a to ve smečce a organizovaně. Nijak se jim nepříčí ani sežrat mrtvolu vlastního druhu. Dorozumívají se pomocí pachů. Za stálého čenichání dokážou přesně určit, kde jsou jejich druhové a kde kořist. Vědí, kdy si mají nadběhnout a odkud zaútočit.

Přestože žijí hyeny ve smečkách, rodí samice svá mláďata daleko od ostatních. Hrozí totiž, že velcí samci by štěňata sežrali.

Paroží jelenům roste od jara, většinou hned po tom, co shodí staré. Každý rok přibude na každém parohu jedna výsada, a tak lze podle velikosti koruny poznat stáří kusu. Příliš staří jeleni pak s každým rokem výsady postupně ztrácejí. Jelení parohy jsou určeny hlavně k boji. Dva jelení samci se zaklesnuti do sebe přetlačují, aby ukázali svou sílu a mohli získat vládu nad harémem laní.

Narození kolouši mají bíle skvrnitý hřbet, ale brzy se zbarvení ztrácí. Jeleni svou srst také rádi promazávají bahnem a pak jej zaschnuté strhávají o strom, čímž si srst čistí.

Některé lesní národy si jeleny dokážou ochočit a využívat je nejen pro maso a kůži, ale i jako jezdecká zvířata. Z jeleních parohů je možno vyrobit mnoho různých předmětů – noži počínaje, ozdobami konče.

Tento druh černé zvěře je mnohem větší než obyčejná divoká prasata. Na dorostlého kňoura si troufne málokterá šelma. Dožívá se dlouhého věku a mnohdy se ti nejsilnější kanci stávají legendami lesa. Lidé si o mohutných kancích vypráví pozoruhodné příběhy. V některých zemích jsou jedním z hlavních erbovních symbolů a někdy i bohové na sebe berou podobu velkých kanců.

Dokud jsou malí, hrozí jim v lese spousta nebezpečí, ale když vyrostou, už se obyčejných lesních predátorů nemusejí obávat. Oproti tomu jsou ale dobrou potravou pro gryfy, líté vlky, nebo třeba draky. Kromě nich bývají cílem lovců různých ras. Jejich kly jsou ceněny, maso vydatné a kůže je dost na několikery šaty. Mohutní kanci jsou dost velcí na to, aby mohli nést člověka, a proto jsou někdy chováni v zajetí právě pro tento účel.

Krabí klepeta mají dosti velkou sílu na to, aby dokázala rozpůlit člověka vedví. Pokud se neohrabanému klepetu podaří nepřítele patřičně dobře uchopit, způsobí mu stisk velmi těžké zranění. K Základu zranění si krab nepřičítá +1k6, ale rovnou 2k6+.

Krkavec se živí vším možným. Vyzobává hmyz a některé bobule, ale dovede si také ulovit třeba zajíce. Jeho zobák je natolik silný, že s ním uklove i zdravé zvíře větší, než je on sám. Kromě toho se živí i zdechlinami zvířat, což mu na pověsti rozhodně nepřidá. Historky o tom, jak nad popravišti krouží mnoho krkavců, jsou pravdivé. Ptáci čekají, až bude jejich příležitost a jako supi se slétnou na těla odsouzených.

Zajímavé je, že krkavci dovedou svým krákáním napodobovat různé zvuky. Je proto možné, že se v blízkosti lidí naučí několik nejčastějších slov, v lese pak zvířecí skřeky. U některých panských dvorů jsou proto krkavci oblíbeným ochočeným zvířetem. V takových krajích není krkavec tolik zatracovaný.

Tato kudlanka dorůstá obřích rozměrů a výjimečně může převýšit i člověka. Její krunýř není tak tvrdý jako u jiných druhů. Zato kudlančí pohyby jsou ladné a podivně vláčné.

O kudlankách je známo, že se nechovají příliš přátelsky k samcům svého druhu. Kudlanka jako mistryně přetvářky samce svede a hned po rozmnožovacím aktu jej bezostyšně spořádá. Nezdráhá se samce bez okolků sežrat.

Lev je sice obávaný, ale mnohými vlivnými lidmi vyhledávaný jako nebezpečný mazlíček. Zkrotit lví sílu neumí přece ledaskdo. Kromě jiného se také lvi vhánějí do gladiátorských arén pro oživení bojové atmosféry.

Tento druh je oboupohlavní, a proto se po spáření začnou v obou tělech vyvíjet mláďata. Ta během několika dnů dorostou, ale matka je ještě dlouho (i roky) nosí ve svých útrobách. Až přijde pravý čas, projdou potomci otvory v matčiných zádech.

Potomci: Obyčejně v sobě nosí lima dvakrát tolik potomků, než na kolikáté je úrovni. Během jednoho kola je schopna vypudit ven jednoho za každé své tři úrovně. Parametry mláďat jsou uvedeny hned za údaji pro dospělou limu.

Lepivé sliny: Dospělá lima má mezi kusadly váčky, z nichž dokáže vytlačit proud velmi lepkavé hmoty, která na vzduchu tuhne a v podobě pokroucených vláken omotá cíl. Fyzické vlastnosti se sníží o Odkrytí (tj. o rozdíl hodů na obranu a na útok), nejvýše však o -8 za všechny lepivé sliny dohromady.

Lišky přespávají ve svých norách. Zde také rodí mláďata, která se brzy rozeběhnou po lese. O liškách se stejně jako o divokých psech vykládá, že bývají vzteklé. Mezi liškami se opravdu šíří vzteklina, která je i pro člověka smrtelně nebezpečná.

Zvláštností lumka je jeho zadeček, který je útlý, protáhlý a díky mnoha článkům ohebný. Na jeho konci má samička jako jehla vypadající kladélko. Jím vpravuje vajíčka do hostitelského tvora, kde se vylíhnuté larvy mohou živit a růst.

Přestože kladélko je dlouhé, je lumek rychlým letcem a umí se v lese umně ztratit. Mávání křídel ve vzduchu je výjimečně tiché. Lumek proto na sebe neupozorňuje ani bzučením, což mu umožňuje nepozorované napadení oběti.

Zmámená oběť ztratí vědomí zhruba na dvě hodiny (čas +57). Je paralyzovaná, nehýbe se a nic nevnímá. Až se probudí, nebude si nic pamatovat a ani jí nepřijde, že uplynul nějaký čas. V okamžiku, kdy je oběť paralyzována, přišla lumkova chvíle. Vpíchne své kladélko pod kůži a vypustí do těla vajíčka. Potom se zvedne a odletí.

Vajíčka se v hostiteli vylíhnou v larvy, které se prokousávají masem, až se dostanou k vnitřnostem. Po několika týdnech agonie oběť zemře a larvy se prokoušou ven, kde se z nich vylíhnou mladí lumci. Z hlediska herních mechanismů se jedná o postižení Doména = fyz.; Prudkost = den; Zdroj = vsi.; Vlastnost = Odl; Nebezp. = Velikost; Velikost = čas od nakladení - 85; Živel = +Z; Účinek = (!)Velikost

Je nutno podotknout, že tuto schopnost mají jen samičky, které v sobě nosí oplodněná vajíčka.

Stejně jako jiní medvědi je i tento druh samotářský.

Setkávají se pouze v období páření, a to jen na krátký čas.

Potom si jdou každý svou cestou. Medvědice pak porodíobyčejně dvě medvíďata v hlubokém doupěti vyhrabaném ve sněhu.

Obyvatelé krajin věčného ledu medvěda uctívají a vyprávějí si o něm spousty nadpřirozených příběhů. Lední medvěd podle nich slyší a rozumí lidským slovům a po smrti sejeho duch umí převtělovat do lidské podoby. Ať už jsou tyto báje pravdivé, či nikoliv, lední medvěd budí svým chováním a velikostí opravdovou úctu.

Mravenci se mezi sebou neliší jen druh od druhu. V každé kolonii je mnoho různých mravenců, jež jsou plně uzpůsobeni údělu, který musejí ve společenství vykonávat. Mimo mraveniště se lze obvykle setkat s nepříliš nebezpečnými dělníky a s vojáky, před kterými je třeba mít se opravdu na pozoru.

Jednou do roka vyletí z mraveniště roj okřídlených samečků a budoucích královen, kteří se rozletí spářit se a založit nové kolonie někde opodál.

Černá silueta nočního letce je nejznámějším vyobrazením netopýrů. Zvláště letí-li jich hejno, je celá scéna ještě působivější. Výskyt: Hledají si jeskynní trhliny a síně nebo pojmou za úkryt podkroví velkých budov. Zde, zavěšeni hlavou dolů, se ukládají ke spánku. V okolí působiště netopýřích kolonií je cítit nezaměnitelný pach jejich trusu.

Nosorožci se rádi válejí v bahně a často jen tak odpočívají. Na druhou stranu se dovedou rychle rozběhnout, a to pak lidé nestačí utíkat.

Výrobky z nosorožčích rohů bývají v savanách poměrně časté. Slouží obvykle k obřadním účelům. Některé výjimečné kmeny zdobí rohy živých nosorožců a tetují i jejich kůži. Užívají jich jako malované válečné stroje, které budí respekt z velké dálky. Ze zabitého nosorožce je spousta masa, a proto se na něj konají lovy. Kůže se také dají využít ke stavbě příbytků.

Nabrání rohem: Potřebná převaha: 5

Jsou-li paramiti dva, nejsou zdaleka tak plaší a na nepřátele dorážejí. Ve trojici je jejich sebevědomí tak vysoké, že jdou po všem, co se hne. Kořist trhají svými kusadly a vráží do ní své ostré končetiny.

Stavbou těla se podobá opici, ale pod hustou srstí se skrývá mnohem mohutnější tělo, než je obvyklé. Vzhledem ke své velikosti je to dobrý skokan, při skocích z větve na větev mu pomáhá huňatý ocas.

Sami by ani nebyli tak nebezpeční, ale protože se sdružují ve smečkách a společně i loví, jsou postrachem pro všechny velké lesní tvory. Vrčením, chrčením a skřípotem se mezi sebou vyburcovávají ještě k větší zuřivosti.

Díky svému čichu dokážou ve vodě zachytit pach krve na velkou vzdálenost. Žádné zraněné krvácející zvíře jejich smyslům neunikne.

Z čelistí a jednotlivých zubů ulovených piraní se dají vyrábět různé škrabky, pilky a nože. Dokonce lze některé velké zuby použít jako hroty šipek.

Vycítí-li protivníkovu převahu, dává se na útěk. Rád využívá terénu. Vyšplhá na strom či do vrcholků ostrých skal, kam na něj nepřítel nemůže.

Pavouci obecně jsou lovci, lapající kořist do sítí. Sekáč skákavý však patří mezi ty, kteří svou potravu loví aktivně. Jako jiní pavouci používají pavučinu, ale nerozvěšují ji, nýbrž přímo házejí po kořisti. Jeho kulaté tělo nebývá větší než koňská hlava, zato nohy mohou mít i několik metrů. Sekáč je barvy šedé a na hřbetě má několik málo chloupků. Výskyt: Sekáči skákaví se zdržují převážně na loukách a jiných volných prostranstvích, kde mají dost prostoru pro vrhání svých pavučin. Kromě toho pojmou za loviště i skály nad lesem, odkud mají dobrý výhled. Velcí odvážní jedinci se vydávají i do měst a vesnic, kde okupují zahrady či stodoly. Chování: Sekáč skákavý loví hlavně malé savce, jako králíky a kolouchy. Někdy si ale velké exempláře dovolí i na člověka. Přes zimu jsou sekáči zalezlí v nejrůznějších dírách a skrýších a vylézají až do teplejšího počasí. Nejvíc jich běhá po loukách v létě a na podzim.

Pavučinové laso: Pavučina nezpůsobuje zranění, ale dává cíli takový postih k hodům, vycházejícím ze Sil a Obr, kolik činí Odkrytí (tj. rozdíl hodu na útok a na obranu) – nejvíce však -5 za všechny pavoučí útoky.

Přisátí: Úspěšný siritův útok nepůsobí přímé zranění, ale znamená jen, že se mu podařilo správně se uchytit na hostiteli. Vniknutím do hostitele pak způsobí zranění (typu B) o Síle:

Parazit: Jedná se o postižení:

Doména = fyz.; Prudkost = den; Zdroj = vsi.; Vlastnost = Odl; Nebezp. = 12; Velikost = 2; Živel = -Z; Účinek = Velikost, Únava: Velikost (převeď podle Tabulky zranění a únavy na body únavy); Doba propuknutí = ihned

Ovládnutí hrubé motoriky: Síla mentální praktiky: +12 Sirit ovládne všechny svaly svého hostitele a může s nimi pohybovat dle libosti.

Přisátí Sirita rudého: Úspěšný siritův útok nepůsobí přímé zranění, ale znamená, že se mu podařilo správně se uchytit na hostiteli. Vniknutí do hostitele způsobí zranění: Síla zranění = -2 + 1k6.

Parazit Sirita rudého Jedná se o postižení: Doména = fyz.; Prudkost = den; Zdroj = vsi.; Vlastnost = Odl; Nebezp. = 14; Velikost = 4; Živel = -Z; Účinek = Velikost, Sil a Obr se zvýší o Velikost/2, Int se sníží o Velikost/2, únava posílené oběti přibývá poloviční rychlostí a k Síle léčení (u obyčejného hojení) si vždy přičítá +2; Doba propuknutí = ihned

Sliny slizníka jsou zvláštní směsí látek narušujících horninu a slizu usnadňujícího pohyb. Na místech, kde tento tvor jedl, zůstávají třpytivé šupinky. Proto na místech, kde se vyskytuje mnoho slizníků, celé podzemí světélkuje.

Hnízda čítají od pěti kusů až po několik set. Proto vpadnout do hnízda slizníků s pochodní se může rovnat rozsudku smrti. Sami jsou slizníci slabí, ale je-li jich příliš, ani zkušený bijec proti nim nic nezmůže.

Jedovaté sliny Slizníka modrého: Sliny slizníka pomáhají rozpouštět kámen, ale dostanou-li se do rány, způsobují horečky. Jedná se o postižení: Doména = fyz.; Prudkost = hodina; Zdroj = pas.; Vlastnost = Odl; Nebezp. = Velikost; Velikost = Síla způsobeného zranění (převeď zpět na bonus) + 3; Živel = +O; Účinek = Velikost/2 a postih ke všem aktivním činnostem -Velikost/2; Doba propuknutí = hodina

Jeho tělo nemá žádné pevné části, takže proleze i malou škvírou. Co do velikosti jsou slizovci různí, maximálně však dorůstají 5 m3 .

Poleptání: Sliz jeho těla obsahuje trávicí šťávy, a proto je každá postava, která se jím potřísní, škaredě poleptána. Jedná se o postižení: Doména = fyz.; Prudkost = kolo; Zdroj = pas.; Vlastnost = Odl; Nebezp. = Velikost; Velikost = Síla způsobeného zranění + 5; Živel = -Z; Účinek = (!)Velikost Pokud slizovec oběť znovu zraní, převeď Velikost (zmenšenou o 5) na hodnotu (podle Tabulky zranění a únavy), sečti s novým zraněním a z výsledku urči novou Velikost postižení. Maximální Velikost je +16 + Vel oběti.

Obklopení Slizovcem

Potřebná převaha: 4

Protivník se musí odkrýt alespoň o 4. Potom je slizovcem obklopen a leptán – Velikost postižení je +16 + Vel oběti a Zdroj je vnější síla. Oběť se může pokusit vymanit se:

Sloni mají opravdu takovou sílu, že dovedou vyvrátit strom z kořenů. Některé rasy této přednosti využívají a slony si ochočují. Za pomoci zvířat potom těží dřevo. Ochočení sloni se ale také používají k přepravním a i bojovým účelům. Mezi slonem a jeho pánem je většinou silné přátelské pouto, které často vytrvá po celý život.

O slonech se říká, že mají velmi dobrou paměť a nezapomínají na své přátele i nepřátele a křivdy po dlouhé roky. Kromě toho jsou sloni velmi rozumná a rozvážná zvířata.

Přirozeným nepřítelem slona jsou jen opravdu velká dravá zvířata, jako například draci.

Tento štíří druh dorůstá obřích rozměrů, a proto je nejlepší se jeho jedovému bodci zdaleka vyhnout.

Aby mohl tento štír dosáhnout tak obřího vzrůstu, musí často svlékat svůj krunýř. Je tedy občas možné na jeho brň narazit v blízkosti jeho působiště. Nicméně vyschlá schránka je natolik křehká, že se už nedá použít k ochranným účelům.

Jed Štír dravý: Doména = fyz.; Prudkost = kolo; Zdroj = pas.; Vlastnost = Odl; Nebezp. = Velikost; Velikost = 12; Živel = +Z; Účinek = postih -Velikost k hodům závisejícím na fyzických vlastnostech

Malý tabus není příliš nebezpečný, ale protože pořád něco žere, roste. S ním se zvětšuje i jeho páchnoucí teritorium.

Přes den v horku leží tabus zahrabaný pod hromadami veteše či potopený pod vodou. Jakmile se ale zešeří, probere se a začne se krmit. Nadělá kolem sebe dost nepořádku, ale i hluku. Na druhou stranu shromažďuje všechen odpad na jednom místě a postupně jej stravuje. Přes tabovu odpornost se o něj zajímají světaznalí alchymisté, kteří věří, že má ve svém těle zvláštní přísadu. Ta jej má ochránit proti vší nečistotě a určitě by se dala použít při výrobě léků a lektvarů. Setkání: „Prosím vás a slibuji, že dobře zaplatím. Je to dvě neděle, co se jeden dobrodruh vypořádal s tabem ve stokách. Ehm, chtěl jsem vás požádat, jestli byste nám nenašli a nepřivezli nějakého jiného. V tomhle městě se už tejden nedá dejchat.“

Tygr je nádherným dílem přírody. Světlá srst přepásanátmavými pruhy mu dodává vznešenost, kterou by nepohrdl ani král. Právě proto lovci vyhledávají velké samce a stahují z nich kůži. Ač se to nezdá, tygří srst výborně napodobuje hru světla a stínu v lesích, a proto se díky ní může často úplně nepozorován přiblížit ke kořisti.

Zbarvení jeho srsti se podobá nádechům barev v jeho okolí.

Čím chladnější prostředí obývá, tím bledší kožich nosí.

Spoléhá na překvapení a po krátkém a rychlém běhu sesnaží dostihnuté oběti prokousnout hrdlo. Živí se velkými savci, především prasaty, jeleny a buvoly, ovšem v případě nouze je ochoten se smířit i s menší kořistí.

Mláďata tygrů bývají mírumilovného vzhledu, protoje někdy lovci prodávají bohatým pánům jako mazlíčky.

Když však mládě doroste, může se stát velkým nebezpečím. Ochočit tygra, aby věrně poslouchal svého pána, nenívůbec jednoduché.

Pojmenování nese vampýrovka nejen proto, že její kůžeje krvavě rudá, ale také že se krví živí. Co do velikosti není větší než malý soudek, ale nebezpečná je i pro velkého člověka.

Pluje si poklidně tmou a přitom se jí vlní dvě křídla nahlavě. Rudá chapadla za ní vlají jako za chobotnicí. Spatří-li kořist, rozvine chapadla a napne blánu mezi nimi. Na spodní straně je kromě přísavek spousta tmavých trnů. Jimi se přisaje a přichytí na oběti a pije krev, která prýští z otevřených ran. Zobanem místo úst pak rozklovává další krvavé prameny.

Dostane-li se do nebezpečí, přetáhne své skryté zbraněpřes celé své tělo a vytvoří si tak ochrannou zbroj.

Vydrží dlouho o hladu, ale má-li příležitost nakrmit se navelrybě nebo třeba vodním drakovi, naplní se krví k prasknutí a pak se dlouhou dobu jen tak povaluje v moři.

V hlubinných vodách neexistuje noc a den, panuje tamvěčná tma a věčný klid. Vampýrovka proto nemá přesně dané, kdy bude ve skrytu nějaké skuliny odpočívat a kdy se vydá na lov. V hlubině má několik přirozených nepřátel.

Žraloci si s ní většinou hravě poradí, přesto i oni se někdystávají obětí jejího krvelačného zobáku.

Sání krve Vampýrovky: Úspěšný útok vampýrovky nepůsobí přímé zranění, ale znamená, že se jí podařilo správně se uchytit na hostiteli. Vampýrovka dokáže sát každé kolo krev se Silou zranění Úroveň+2. Za každé dva vysáté body zranění si vampýrovka jeden vlastní bod zranění zregeneruje.

Mají hustý kožich, jehož chlupy mohou mít barvu od sněhobílé přes šedivou a rezavou až po tmavě hnědou a černou. Vlci jsou zbarvení podle toho, kde žijí, a proto je srst nechává skryté před případnou kořistí.

Některé národy vzácně chovají líté vlky už od štěňat a z těch pak vyrostou ochočení společníci. Lítí vlci jsou dost velcí na to, aby unesli i rostlého člověka, a proto jsou využíváni jako jezdecká zvířata. Tyto šelmy se dokážou lépe pohybovat v těžko schůdných terénech, kterými by kůň neprošel. Naproti tomu, živit takové zvíře nepřijde zrovna levně, denně potřebuje tolik, co pět mužů.

Ochočit již dospělého lítého vlka je téměř nemožné. Povídá se ale o vlcích, kteří si svého pána našli sami. Takoví jsou potom oddanými přáteli a na svého pána nedají dopustit.

Oslepení Zlativky: Potřebné Odkrytí: 7

Velikostí se tento druh žáby vejde do dlaně. Hladká žabí kůže je zbarvena do modra a po celém jejím povrchu se vine červenofialová kresba. Oči má výrazně žluté, a tak už od pohledu odpuzuje všechny lesní predátory. Její cvakavé kvákání je slyšet v lese na velkou dálku a není těžké ji podle něj najít. Ovšem ucítí-li nebezpečí, vymrští svůj dlouhý jazyk, z jehož konce vystřelí několik kapek slizu. Sliz se velmi rychle vstřebá do těla a způsobí lovci halucinace. Po útoku žába nelení a dlouhými skoky utíká pryč.

V období páření kvákají žáby nejvíc. Potom, co si najdou druha, nakladou samičky desítky vajíček do klidné vody, kde se z nich po čase vylíhnou pulci.

Droga Žáby omamné: Pokud žába někoho zasáhne svými slinami, přivodí mu halucinace. Jedná se o postižení:

Doména = psy.; Prudkost = hodina; Zdroj = pas.; Vlastnost = Vol; Nebezp. = 12; Velikost = 3; Živel = -Vz; Účinek = různé halucinace, postih -2×Velikost ke všem hodům vyžadujícím soustředění; Doba propuknutí = hodina

O žraloku vzniklo mnoho pověstí a našli by se lidé, kteří jej uctívají, stejně jako ti, co jej z duše nenávidí. V přímořských oblastech nejsou kulty žraloka vůbec vzácné. Toto zvíře se velmi často promítá v podobě mýtů do zdejší kultury. Někde jsou žraloci přirovnáváni k bohům, jinde jsou loveni pro své chutné maso. Olej z jejich jater se dobře prodává a jsou mu přisuzovány zvláštní účinky.

Žraločí zuby jsou výborným materiálem, který se dá použít na výrobu pilovitých zbraní. Někteří alchymisté věří, že rozemleté dokážou z nápoje vytáhnout jed, a také je používají jako důležitou přísadu k některým svým výrobkům.

Všichni výše zmínění tvorové patří do jednoho dračího rodu. Jsou však od sebe natolik rozdílní, že je nutné je ještě dál od sebe odlišit. Draky dělíme do osmi druhů, podle typu prostředí, které obývají, podle způsobu života a také podle příslušnosti k živlu, který jim je nejbližší. Kromě čtyř známých živlů (oheň, voda, země, vzduch) existují i čtyři mezi živly, které vycházejí z těch základních. Každému z živlů a meziživlů je přiřazen jeden dračí druh, jak můžeš vidět na následujícím vyobrazení.

Mezi draky jednoho druhu mohou být stále ještě nemalé rozdíly. Mohou se lišit barvou šupin, tvarem hlavy, velikostí pařátů a podobně. Základní znaky a stavba těla však zůstávají společné. Každý drak je individualita a těžko bychom hledali dva jedince totožného vzezření.

Bylo by mylné myslet si, že všichni draci létají. Celápolovina z nich není k letu uzpůsobena. Jejich křídla buď zakrněla, nebo se vůbec nevyvinula. Draci sice mohou žít takřka kdekoliv, ale potřebují k tomu dostatečné množství potravy, proto se nesdružují na jednom místě. Jejich loviště jsou velmi rozsáhlá a přísně střežená. Jejich vnitřnosti jsou sice tak výkonné, že dovedou strávit téměř celou kořist a využít z ní skoro všechny živiny, ale i přesto draci sežerou velkou spoustu potravy.

Valná většina draků se živí masem velkých zvířat, alemršiny je vůbec nelákají – kořist vyžadují čerstvou. Někteří vzácně požírají i části rostlin. Draci dokážou najednou sežrat mnoho jídla a vypít hodně vody, naopak vydrží jednorázově i několik měsíců hladovět. Jsou to majestátní lovci s výjimečnými smysly, kteří při vidině dobré kořisti neváhají použít své obrovské zuby a ostré drápy. Dračí tlama dokáže drtit kosti jako třísky a trhat maso. Drak však nedokáže úlovek rozkousat, proto jej polyká v celku, anebo z kořisti vytrhává velká sousta.

Draci jsou velmi vytrvalí a vydrží opravdu dlouho bdělí,ale pořád jsou to živí tvorové a občas si i oni musejí odpočinout. To si potom zalezou do svého brlohu nebo si lehnou na vrchol kopce, popřípadě do údolí, a nabírají nové síly. Draci mohou usnout třeba na několik let, za tu dobu zapadají listím nebo zarostou travou a úplně se v krajině ztratí. Může se zdát, že jsou ve spánku zranitelní, ale není tomu tak. Někteří se vzbudí okamžitě, hrozí-li jim nebezpečí, jiným zase ve spánku ztuhnou šupiny tak, že jsou tvrdé jako kámen.

Nelze přesně říci, jakého věku se draci dožívají, ani jakrychle rostou a kdy dospívají. Druh od druhu, jedinec od jedince se to liší. Je ale pravda, že na jeden dračí život vydá několik lidských a mluvívá se i o dracích, kteří jsou na světě od samého počátku věků. Protože časy se mění a prostředí také, musejí se draci umět přizpůsobovat. Během svého života dokážou měnit své návyky, střídat obydlí a hledat nová útočiště.

Draci se nepáří příliš často. Když výjimečně dojde k početí, nosí pak dračice ve svém lůně několik málo vajec. Mláďata se v ní dlouho vyvíjejí a mnohdy přichází snůška na světaž po několika letech. Před vylíhnutím a po něm jsou malí dráčci nejzranitelnější, brzy však zesílí natolik, že již nemají v přírodě přirozeného nepřítele (kromě jiných draků). Pro snůšku si draci vybírají těžko dostupná místa (jeskyně, skalní stěny, vysoké horské štíty) a zde si stavějí svá hnízda. Ta pak samice (někdy i se samcem) hlídá. Najde se ale mnoho predátorů a drzých lovců, kteří se do dračího hnízda odváží, a může se stát, že slabé mládě zahyne.

Čerstvě vylíhnutá dráčata mohou být od velikosti kočkyaž po vzrostlého koně. Matka je stále ochraňuje, dokud nejsou dost silná na to, aby se uživila sama. Během svého života mohou draci dorůstat opravdu monstrózních rozměrů.

Jak už bylo řečeno, draci jsou kvůli spotřebě potravysamotáři; výjimečně žijí v párech. Protože se spolu zpravidla nebaví a protože nezanechávají své vědomosti v psané formě, nejsou inteligentní jako lidé, kteří tímto způsobem získávají své znalosti. Draci žijí velmi dlouho, mnoho toho prožili a mají spoustu zkušeností. Jak stárnou, naučí se poznávat zákonitosti přírody a i celého světa, pomalu zjišťují, jak žijí inteligentní bytosti, a hledají nové možnosti svého bytí. S postupem let mohou draci získat obrovskou moudrost. Nemají ji načtenou z knih, ale přijali ji od svého života. Některé druhy draků jsou světu přístupnější a učí se velmi rychle, jiní mají oči zastřené a nebývají o moc chytřejší než jiné šelmy. Svět a prostředí utváří v průběhu dračí duši, a proto bývá drak takový, jaké prostředí je kolem něj.

Mysl moudrých draků bývá složitá, protože je toho opravdumnoho, co poznali a s čím se musejí vypřádat, ale toho, co ještě neznají, je pořád dost.

Mezi sebou se draci domluví a mnozí z nich zvládají i jinéjazyky. Ti opravdu moudří toho již znají tolik, že proniknou hluboko do tajů všeho porozumění. Pochopí slova v jakémkoliv jazyce a jsou schopni hovořit tak, aby jim každý rozuměl.

Ve společenství zaznamenávají vědomosti, učí se ze zku­­­šeností jiných a vytvářejí umění. Takoví draci se svým myšlením spíš podobají lidem než svým opravdovým dračím druhům. Vědomí některých je na takové výši, že dokáže smísit smysl pro vnímání světa a naučené vědomosti v nevídanou moudrost, jež sahá dál, než může smrtelník pochopit. Záleží jen na dracích, k čemu svou moudrost použijí. Mohou zkusit stavět monumentální obydlí, vyrábět zázračné předměty, zdokonalovat lidská umění.

Zdaleka ne všichni draci jsou však moudří a jen zřídka setakové společenství pro hru hodí. Draci by si měli zachovat svou vzácnost, a proto si dobře rozmysli, jestli je vhodné takovou kulturu opravdu použít. Téma dračí kultury se dá využít coby součást historie a mýtů světa.

Dračí kultury nemusejí být složeny jen z dračí populace. Některé národy uctívají draky tak, že mají svou vlastní kulturu založenou na motivu draka. Nezřídka uctívají konkrétníhodraka, který jim přímo vládne, nebo jim nepřímo zasahuje do životů a stává se prostředníkem mezi lidmi a bohem.

Množí se, hledají dobrá místa pro svou obživu a snaží sevyhnout se jiným dravým tvorům.

Mohou se také dožívat vysokého věku, a protože tohonesežerou tolik, není u nich takový problém sdružovat se do společenství. Nicméně jsou natolik vzácní, že jen těžko hledají někoho sobě podobného, navíc nedokážou překonávat přílišné vzdálenosti.

V této knize o nich nic víc nenajdeš. Nejsou dost velcí,aby se mohli hrubou silou měřit s dobrodruhy. Proto snad k boji nedojde a ty nebudeš potřebovat číselné charakteristiky. Když přečteš tuhle kapitolu, měl bys o dracích vědět dost na to, abys odhadl, jak do hry použít právě tento speciální dračí řád.

Dračímu dechu jsou vystaveni všichni (a vše), co sevyskytuje proti drakovi v úhlu do 45° (takže například ve vzdálenosti 10 metrů zasáhne drak svým dechem oblast širokou 8,25 metru). U jednotlivých draků nalezneš hodnoty charakterizující dračí dech – ÚČ dechu (je stejně jako jiná drakova ÚČ závislé na úrovni, zvyšuje se proto společně s ostatními drakovými ÚČ) a Síla dechu.

Abys zjistil, jak se cíli podařilo vyhnout se dračímu dechu, spočítej Uhnutí:

Pokud je Uhnutí větší než +6, cíli se podařilo dechu se úplně vyhnout. Pokud je mezi +1 a +6 včetně, může si cíl odečíst své Uhnutí od Síly zranění, pokud je menší než +1, žádné Uhnutí si cíl neodečítá. Účinný dosah dechu je Síla dechu + 6.

kde Vzdáleností se rozumí vzdálenost zasaženého od dračí tlamy. Síla zranění se ještě opravuje o Vel zasaženého.

Drak ale nemusí jen vyfouknout kužel svého dechu. Dovede také zformovat energii živlu do dračí sliny, kterouplivne na nepřítele. Jedná se o běžný střelecký útok. Jako parametry použij ÚČ dechu a jako ZZ použij Sílu dechu, Soubojový dostřel odpovídá Síle dechu + 15. (Mechanismus dračího dechu se týká i jiných bytostí, ale ovládají jen obyčejný dech, dračí slinu neumějí.)

Drak může svůj dech použít jednou za den za každou svou úroveň, bez ohledu na typ dechu, který použije.

Větší draci mají dost mohutné pařáty, aby dokázaly sevřít celé dobrodruhovo tělo. Pokud se protivník odkryje alespoň o 5, může jej drak sevřít. Sevřený protivník nemůže útočit ani se bránit. Drak na něj buď může zaútočit tlamou, může s ním mrštit anebo vyletět do vzduchu a vynést ho do výšky, odkud jej zase pustí zpět na zem. Každé kolo si oba hodí hod na porovnání síly. Pokud se to protivníkovi podaří, není už dále v sevření.

Drak může naráz svírat pouze jednu bytost, a pokud někoho svírá, nemůže již v tomto kole pařáty zaútočit.

Nemají-li postavy nepřátele, nemají strach. Nebojí-li se,mohou téměř všechno, a když mohou všechno, přestává být hra zábavná. O takových věcech už jsme v pravidlech několikrát mluvili, ale není na škodu to ještě jednou připomenout. Postavy by měly sílit postupně a pořád by před nimi mělo být něco, co je nutí hlídat si záda a zlepšovat se ve svých uměních. Pokud postavám umožníš zabít mocného draka (jakože to není nic jednoduchého, vzhledem k moci draků), dostaneš je do situace, kdy porazily takřka nejmocnější bytost v Bestiáři. Potom už nebude lehké proti nim postavit něco mocnějšího. Stále máš v zásobě nemoci, silné a zákeřné cizí postavy, ale obral jsi hráče o horizont, ke kterému možná kdysi vzhlíželi.

Moc draka totiž zdaleka nespočívá jen v jeho síle a jinýchfyzických atributech, ale také i v jeho duši a charakteru.

Drak je osobnost, má spoustu zkušeností a není lehké jejpřelstít. Nezřídka mívá spojence, což jeho nepřemožitelnost ještě povyšuje.

Nemysli si, že se snažíme zakázat tvým postavám bojes draky! Není tomu tak, jen pokazujeme na to, jaké to bude mít důsledky. Někteří PJ si nedovedou představit hrdinskou slávu postav bez nějakého toho zabitého draka. Dračí mláďata a mladí draci nejsou tak silní, a tak se mohou stát kořistí drakobijců a rytířů zachraňujících princezny. Vždyť takový drak svatého Jiří byl malý, ale stačilo to, abychom o něm četli dodnes.

Pokud se silná družina dostane k lovu na mladého draka apodaří se jí jej skolit, není to nic špatného. O to více se pak bude divit, až si vyrazí na nějakého opravdu statného draka, kterého už přemůže jen opravdu těžko.

Drak ale nemusí být vždy jen nepřítelem nebo strážcemdůležitých míst (pokladů, zázračných pramenů). Může být přítelem a dobrým rádcem, může být pomocníkem a může stát opodál. Ale hlavně může být mýtem, o kterém se vypráví, a jen jeho zahlédnutí je vzácnost. Některé kultury draky uctívají, a proto je budou spíš ochraňovat, než vybíjet.

Psali jsme o tom, jak jsou draci děleni a že přísluší určitýmživlům. Ale co když je to naopak? Co když je drak živlem samotným a jen díky němu existuje ve světe rovnováha – proto každé jaro ztaje sníh a rozkvetou louky. Podobně může být drak zpodobněním boha, který v této podobě sestupuje do fyzického světa. Nezapomeň ani na malé dráčky. I ti mohou vnést něco nového do tvých příběhů.

Jsi PJ a jak jistě víš, pro hru je veledůležitá tvá fantazie. Chceš-li vnést draky do svých příběhů, použij svou obrazotvornost a nech tyto monumentální bytosti zapůsobit nahráče skrz jejich postavy. Drakobijce už hráči znají, ale to je jen ta nejpoužívanější ze spousty možností, které ti draci nabízejí.

Na následujících stranách se dočteš spoustu konkrétníchinformací, čísly počínaje, podobou a zvyky konče. Může se stát, že nebudou podle tvých představ. Chceš mít draka, co na svém hřbetě nese celý svět, jehož mávání křídel vytváří noc a den a výstupky na jeho zádech jsou pohořími? Přeješ si, aby jeho pot byl řekami, jezery a moři? Máš ho mít…

Je oděn v jemných lesklých šupinách v bílé, stříbrné až kovově namodralé barvě. Při svém ladném letu se na slunci blyští, a chce-li, dovede splynout se sněhem a zmizet tak z očí všech kolem.

Protože ledový drak ovládá velmi rozsáhlá území, necítí potřebu příliš cestovat po světě. Nemá vyloženě jedno doupě, ale obývá střídavě několik oblíbených míst. Často na nich lze nalézt ledové sochy neopatrných lidí a zvířat, někdy zamrzlé uvnitř velkých ledových stěn. V některých pohádkách se vypráví, že ledový drak nemá v hrudi své srdce, to je prý zamrzlé v kusu ledu.

Ledový dračí dech Draka ledového: ÚČ dechu: 7; Síla dechu: 8 + 2×úroveň; Živel: -O

Rozeklané jazyky stále čeří vzduch a větří kořist. Zuby ve všech tlamách této saně nejsou tak velké a hrozivé jako u jiných draků. Jsou sice malé, ale proklatě ostré a je jich spousta.

Po ohromném těle se táhne kůže z jemných šupin v barvě okolního prostředí až na konec silného ocasu. Hydra nemá křídla, zato její tělo nesou čtyři mohutné nohy, jež dovedou člověka jedním šlápnutím zarazit do země.

Hladina mu vytváří dobrou skrýš a voda dobře nadnáší těžké tělo. Jezera jsou proto dalším místem, kam hydry rády zavítají.

Hlavy se mezi sebou samozřejmě domluví, jinak by hydra nemohla přežít. Navzájem si výborně rozumějí, a protože každá z nich má svou vlastní duši, stává se, že spolu komunikují. Masožravé hydry však bývají velmi zbrklé, a přestože „víc hlav víc ví“, jednají často „bezhlavě“. Nejčastěji se vyskytují hydry dvouhlavé nebo tříhlavé. I když různé legendy vyprávějí o kusech s mnohem více hlavami, zkazky o sedmadvacetihlavých dracích patří opravdu jen do říše pohádek.

Saň se živí převážně masem, které polyká i s kostmi a vnitřnostmi. Nasytit tolik hladových krků není jednoduché, a proto toho sežere opravdu hodně. Při jídle trhají hlavy kořist na kusy, aby byla co nejrychleji spořádána a každá hlava mohla ochutnat. Bez žrádla vydrží hydra velmi dlouho, je vytrvalá a neúnavná. Nespěchá, pomalu si pro svou kořist dojde.

Boj s vícehlavou hydrou neprobíhá jako proti jednomu soupeři, ale jako proti celé skupině nepřátel. Hydří hlavy spolupracují, útočí na protivníka ze všech možných úhlů, tak aby se co nejvíce odkryl. Ten, kdo bojuje s hydrou, se nesmí zastavit, jinak jej mocné čelisti z několika stran roztrhají na kousky.

Proti nepřátelům v zádech máchá hydra svým mohutným ocasem. Kdo se mu nevyhne, je jím nemilosrdně sražen k zemi.

Boj více hlavami Draka mokřadního – Hydry: Protože má hydra několik hlav, může

Protože jsou hlavy velmi sehrané, má každá z nich bonus+1 k hodu na boj i na útok za každou další hlavu, která útočí na stejného nepřítele. Pokud tedy bojuje princ Bajaja proti devítihlavé sani, má každá její hlava bonus +8 na to, že prince zasáhne.

Regenerace Draka mokřadního - Hydry: Hydry jsou známé svou velkou obnovovací schopností. Zranění se jim rychle zatahují a odťaté části těla dorůstají. Tuto regeneraci ber jako samovolné léčení, které se vyhodnocuje každé kolo. Síla léčení je -15. Zregenerované zranění se rovnoměrně rozděluje mezi jednotlivé hlavy.

Od páté úrovně má hydra regeneraci tak vyspělou, že siumí obnovit uťatou hlavu. Nejprve je nutno zabité hlavě regenerací odstranit všechny body zranění. Poté trvá ještě +13 - úroveň hydry, než hlava ožije a může se znovu pustit do boje.

Od desáté úrovně dokáže hydra hlavu nejen zregenerovattéměř okamžitě, ale dokonce si místo jedné uťaté dovede nechat přirůst hlavy dvě. Potom, co odstraní všechny body zranění jedné hlavě, trvá +24 - úroveň hydry, než obě nové hlavy ožijí. Každou hlavu může hydra rozdělit jen jednou, nemůže si nechat růst hlavy donekonečna. Dohromady jich tedy nemůže nést více než dvojnásobek výchozího počtu. Všechny rozdvojené hlavy během několika hodin až dnů zase srostou a počet hlav se vrátí do původního stavu.

Zranění způsobená ohněm hydra regenerovat nedokáže. Proto ani nemůže obnovovat hlavy na spálených krcích.

Šupiny mají většinou šedivou až modrou barvu, vyskytujíse ale i oblační draci v hnědavém nebo černém zbarvení.

Hlavu zdobí pár rozeklaných rohů a hříva, jež vlaje ve větru.

Z jeho tváře je znát přírodní moudrost, která v něm dřímá.

Je moudrý, rozumný a přírodní zákony poznává již brzy posvém vylíhnutí. Nicméně mu chybí rozvážnost, je divoké a výbušné povahy. Dřímá v něm bouře, kterou není radno probouzet. Podobně jako příroda dokáže být přísný, ale spravedlivý.

Nemusí-li, příliš se nezjevuje. Skrývá se v oblacích a málokdo ví o jeho přítomnosti. Proto se také často pověstio jeho zjevení stávají mýtem a on bývá označován za přízrak, či dokonce boha.

Bouře Draka oblačného: Oblačný drak ovládá mračna a dokáže ovlivňovat počasí. Umí zvednout vítr ze slabého vánku na strašlivý

Někdy se stane, že se střetnou dva ohniví draci v bojio území nebo samici. V lítém boji se zuby hluboko zasekávají a ostré drápy trhají dračí maso. V takovém boji dochází i na mocný dračí dech. Po boji zůstává jen ohněm zpustošená země.

Ohnivý dračí dech Draka ohnivého: ÚČ dechu: 8; Síla dechu: 10 + 2×úroveň; Živel: +O

Moc nad pískem Draka písečného: Tento drak dovede poručit písku, štěrku

Neviditelnost Draka slunečního: Drak se může stát neviditelným s mírou neviditelnosti úroveň + 10

Horký dračí dech Draka slunečního: Sluneční drak dýchá na své nepřátele zářící horký vzduch. ÚČ dechu: 9; Síla dechu: 12 + 2×úroveň; Živel: +O

Moc nad vodou Draka vodního: Čím jsou draci vyspělejší a zkušenější, tím více jsou s vodou spjati a dokážou jí ovládat – jak svým tělem, tak i myslí. Na prvních úrovních zvládnou dráčci jen spršku nebo vodotrysk. S postupem času dosáhnou takové moci, že dovedou vytvářet víry, hnát vlny i stavět vířící vodní sloupy. Draci zhruba od 16. úrovně už dokážou způsobit hotovou pohromu.

Někteří zemní draci jsou svému živlu tak blízko, že mají schopnost změnit živou bytost v kámen či hromadu písku. Stačí, aby na svou oběť upřeli své zlé pronikavé oči, a terč se změní v kus horniny (nejčastěji v takovou, která je všude kolem). Drak už nedokáže zkamenění vzít zpět. Svou kořist proto nenechává zkamenět úplně, proměnu jen začne. To zvíře úplně paralyzuje a drak k němu může dojít a sežrat ho.

Zkamenění Draka zemního: Použije-li drak tuto schopnost, musí cíl hodit

na porovnání Draka zemního: Vol cíle + 2k6+proti Vol draka - 3 + 2k6+Pokud drak uspěje, může si vybrat, jestli oběť jen paralyzuje, nebo nadobro zkamení. Parametry paralýzy jsou

následující Draka zemního: Doména = fyz.; Prudkost = kolo; Zdroj = pas.; Vlastnost = Vol; Nebezp. = Velikost; Velikost = Úroveň draka; Živel = +Z; Účinek = Nedokáže se pohnout

Intuitivní odpovědí je: Protože to k fantasy patří. Tradice je jistě pádný argument, ale pokusme se podívat se na to z jiné stránky a hledat smysl v používání cizích ras. Začneme-li u hráčských ras, je jich několik proto, aby měli hráči větší možnost výběru ze sad vlastností a také, aby mohly být zajímavější vztahy mezi členy družiny. Účelem je tedy hned v začátku oživit hráčům hru, aby jejich postavy mohly vést dialogy i o rasových rozdílnostech. Hru oživují právě rozdílnosti, protože jsou záminkami k hovoru a nečekaným herním situacím. Odpovězme tedy znovu na výše položenou otázku – cizí rasy umožňují hráči výběr, podporují komunikaci v družině a jsou novou záminkou k vedení hovoru a navazování vztahu s CP a také mohou být motivem pro dobrodružství.

Chceš-li využívat potenciálu cizích ras, je nutno jejichrozdílnosti pěstovat a posilovat. Každou rozdílnost je potřeba stvořit a udržovat zvlášť. Čím více rozdílností mezi postavami ve vaší hře je, tím bude náročnější je rozeznat a dobře zahrát. Proto se hodí, aby začínající hráči tvořili družinu z co nejmenšího počtu ras (třeba jen z lidí), aby dokázali vnímat rozdílnost v chování CP jiné rasy. Dále je důležité, abys zvolenou rozdílnost posílil a vyzdvihl. Nestačí, že trpaslík je malý a má rád jeskyně, případně, že elf má špičaté uši a má rád les. Dej kupříkladu trpaslíkovi natvrdlost a elfovi vznešenost, obohať je o svérázné názory neslučující se s těmi lidskými. Změň každému hlas a přízvuk. Aby vyplynula ta rozdílnost, každá rasa má být jiná. Odlišnosti od lidí mají vliv na kulturu a smýšlení jiných ras.

Použiješ-li cizí rasu jen tak a zahraješ ji jako člověka, paktakové použití pozbývá hlubší smysl. Daleko víc na hráče zapůsobí jednonohý hospodský se třemi prsty a tetovanou lebkou než elf prezentovaný jako „elf“.

Na základě toho, kolik příslušníků cizích ras se ve světěnachází, jej můžeme rozlišit na středověký a fantaskní typ světa. Ve středověkém světě se hráčské postavy setkávají s cizí rasou jen vzácně a obvykle jen s jedním, případně pár jedinci. Se vzácností roste i zajímavost a zvědavost postav (hráčů) při setkání s cizí rasou. Ve fantaskních světech existují velké populace cizích ras a jejich konfrontace jsou na denním pořádku. Zde se příliš neprojevuje zvláštnost cizích ras, na druhou stranu si lze pohrát se vztahy mezi jednotlivými civilizacemi. Oba směry mají svá plus a záleží na tobě a hráčích, jaký svět vám bude nejlépe vyhovovat.

Při zasazování ras do dobrodružství se neomezuj jen nafakta, která znáš z fantasy literatury nebo těchto pravidel. Použij to, co ti přijde nejpříhodnější. Aby hra byla zábavnái po několika měsících a letech hraní, je potřeba vše stále obměňovat a kombinovat. Motivů není bezpočet, ale jejich kombinací je opravdu spousta.

Zvláštnosti ras mohou být všelijaké. Nepřekonatelnéskřítčí pivo zamává s ekonomikou, metalurgické dovednosti kamenných trollů rozhodují války a nad dryádím královstvím si láme hlavu nejeden etnolog.

Pomysli také na to, že působení civilizace se nesporněodrazí v místní krajině. Skupiny ras jsou zpravidla zvyklé žít podle vlastní kultury, jejich společnost je určitým způsobem uspořádaná. Některé rasy mohou žít v lidských městech. Někde je obyvatelé uznávají, jinde je nechávají žít jen v určených čtvrtích. I malý zásah do vztahů mezi rasami může vyvolat různé druhy konfliktů, které opět vedou k základům dobrodružství, do kterých můžeš hráčské postavy vmanévrovat.

Protože jsou cizí rasy spíše postavy než běžné stvůry z bestiáře, bereme Charisma stejně jako u postav. Tj. nikoliv jenjako nejvýraznější aspekt vzhledu, ale konkrétně jako vlastnost, ze které se právě aspekt dá vypočítat.

Dryády se zhmotňují do podoby dívek s tváří jako květ a jako proutek útlým tělem. Daří-li se dryádímu stromu dobře, je Dryády krásná. Ublíží-li stromu někdo, krvácí a podetnou-li jej, Dryády zemře.

O dryádách se mluví převážně jako o neskonale tělesně krásných bytostech, ale i taková moudrá matka Vrba je z dryádího rodu, přestože její mládí už dávno odnesla voda.

Dryády může opustit svůj strom, kdy chce a také na jak dlouho chce. Ale touha po domově je s každou hodinou stále silnější, takže se jen málokdy vydává příliš daleko. Za hranice lesa takřka vůbec.

Někteří mívají bledé vlasy, ale častá je i nazelenalá nebo nahnědlá barva. Aby jim nevadily při plavání, svazují si jednotlivé prameny několika kroužky nebo si splétají složité copy.

Elfové uctívají lesy, hory a veškerou krásu přírody, stejně tak vodní elfové uctívají moře, naslouchají mu a v mnohém mu rozumějí. Mají k moři vztah jako k místu plnému života, jež by měli chránit a žít s ním v harmonii. Mnoho vodních elfů uctívá mořská božstva, což velmi vyzdvihuje elfí kněze. Vodní elfové mají slabý kontakt se světem na souši, a proto si udržují svou vlastní, často velmi konzervativní kulturu.

Vodní elfové nemají rádi nikoho, kdo narušuje klid a rovnováhu moří a oceánů. Bedlivě střeží svůj domov před svými nepřáteli, jichž stále přibývá. Své město se snaží udržet ve skrytu, aby nebyli zbytečně vystaveni nebezpečí.

Nestaví si žádná obydlí, koruny stromů jsou jim dostatečným přístřeším. Les je pro enta domovem, o který se svědomitě stará a na který nedá dopustit. Dovede uklidnit rozdivočelá zvířata a uspat probuzené stromy. Hvozd spravovaný entem je plný života a přírodní síly, což je pramenem mnohých tajemství. Ent dobře ví, že lesu svědčí změny, a proto se snaží svůj hvozd rozšiřovat a měnit.

Zapletení kořeny Enta: Ent zapustí své kořeny do země a ty se doplazí až k nepříteli, aby jej mohly svázat. Jedná se o hod na porovnání:

Jako rasa mají harpyje i své muže. Ty ovšem hned po vylíhnutí z vajec střeží a už v útlém věku je zavřou do kobky, nebo připoutají řetězem, aby jim neuletěli. Až jejich samci dorostou plodného věku, zneužívají je k vlastní reprodukci. K vlastním mužům nemají žádnou úctu, berou je jako nicotné otroky, kteří nemají právo na volný život.

Lidem mohou harpyje mnohdy připadat zběsilé až šílené, ale ony jsou vychytralé a často se jim podaří lstí někoho vlákat do pasti.

Vřeštění Harpyje: Všechny bytosti (kromě jiných harpyjí) na doslech mají postih -1 k Boji za každou vřeštící harpyji.

Podobně jako by člověk zvyklý na pečínku nevzal do úst syrové maso, nesnědl by hejkal svalstvo někoho, kdo nebyl před smrtí patřičně naložen ve vlastním strachu. A hejkalové jsou v nakládání do vlastního strachu opravdoví mistři.

Protože jsou hejkalové velmi vzácní a jejich samice ještě mnohem vzácnější, vábí se navzájem daleko slyšitelným halekáním.

Kyklop žije v krajích, kde není velké chladno, proto se příliš neobléká. Stačí mu přehoz z ovčích roun, případně kus nějaké látky. Ušít si boty by jej stálo spoustu námahy, a proto raději chodí bos. Kyklopi si rádi holí hlavy a obvykle nenosí ani vousy, dost možná jen proto, aby vynikla jejich jednooká tvář.

Pro své jedno oko nevidí kyklop moc dobře. Vidí obvykle jen před sebe, a co se děje po stranách, je mu skryto. Proto si lze všimnout, jak se často rozhlíží.

Medůza pro svůj vzhled a pro své způsoby žije sama. Je ale otázkou, jestli byla zrůdou od vždycky, nebo až od doby, kdy ji začali přepadat hrdinové toužící po její hlavě. Někteří mudrci mudrují, že medůza nechává lidi zkamenět, aby měla alespoň nějakou společnost.

Zkamenění Medůzy: Použije-li medůza proti někomu tuto schopnost, musí cíl uspět v následujícím hodu na porovnání, jinak zkamení: